Vícemistryně Evropy WAKO

ME WAKO je u konce a já se po dvoudenním kómatu odhodlala napsat zhodnocení. Pro mě neskutečně dlouhý a vyčerpávající turnaj, 4 těžké zápasy, 4x dělání váhy. Los mi již tradičně na WAKU přihrál předzápas, takže pro mě mistrovství započalo už v úterý, kdy na mě čekala zkušená Izraelka. Zápasilo se mi dost blbě, byla jsem nervózní, plná očekávání a aby ten stav byl ještě komfortnější, tak jsem si hned v prvním kole zahulila po háku po stopu, naštěstí na mě v rohu čekal duchapřítomný trenér se svým vlídným slovem (kdo ho zná, ví), abych se dala dohromady. Začala jsem poslouchat, zápas nakonec vyhrávám 3:0 na body a rovnou odcházím do sauny bojovat s váhou, na ranní převažování. Další den, další fight. Tentokrát do ringu nakráčela uskákaná Italka ze semáče, pro mě nepříjemný styl, ale zápas se zlomil v okamžiku trefeného spinning backfistu a následného počítání, od té doby už jsem byla jen na lovu. Zápas končí opět 3:0 a já už slyším z tribuny vtípky: Míšo, tak my jdeme roztopit saunu. Po několika hodinách zavírám saunový svět a jdu zkusit na pár hodin spát a nasbírat síly na mou Achillovu patu, kterou byla Ruska. Rusky každoročně ukončovaly mou účast na WAKU a já šla zápasit s tím, že radši sežeru ring, než aby se to stalo znova, tentokrát ne, buď všechno nebo nic i kdybych tam měla nechat duši. Zápas byl vyrovnaný, Kristina byla stroj, body se přelívaly z jedné strany na druhou a opět přišel zlomový bod v momentě, kdy se mi podařil jeden lucky punch v závěru zápasu, přesto ještě 20 sekund před koncem Ruska vedla, 12 s do konce utkání srovnávám, body skáčou na mou stranu a z rohu i z tribuny řev UTEČ!!!. Čas vypršel...je to tam, jsem ve finále ME, nevěřícně koukám na trenéry, jestli to je pravda. Přepisuji si tak svou osobní historii, prvně získávám placku na WAKU a porážím Rusku. Čekala mě velkolepá oslava, první večeře tento týden plátek masa, plátek rajčete a následně směr sauna, už jsem si připadala jak zaměstnanec zdejšího wellness centra, první přicházím, poslední odcházím. V pátek mě čekalo finále s domácí šampionkou, která již patří ke světové topce. Dvakrát jsem s ní v minulosti vyhrála a věděla jsem, že si půjdou tvrdě pro odplatu. Nechala jsem v zápase vše, ale tentokrát byla Monika lepší, vymysleli dobrou taktiku a já neměla drive to urvat tlakem. Z Bratislavy si tak vezu titul vicemistryně Evropy. I když to byl týden, kdy jsem si hrábla na opravdové dno, fyzické i psychické, tak jsem si to užila a na tento týden nikdy nezapomenu. Největší poděkování, jak jsem zmínila, patří Lojzovi. Dále děkuji své Iron family, české reprezentaci za skvělou podporu v ringu i v sauně. ČSFu, že jsem mohla být součástí týmu, Zdendovi Sokolovi za asistenci v rohu. A v neposlední řadě Vám všem, co jste celý týden psali a fandili.

© 2016 Michaela Kerlehová